Město, 5 km jižně od Zastávky, 353 m nad mořem, 4111 obyvatel, 6,01 km2 katastrální plocha, zpravodaj Ozvěna vychází jednou za dva měsíce. Leží v bývalé kamenouhelné pánvi. Dříve také: Zbiscowiz, Sbizowich, Biospicz (13. st.); Wessau (1676).
Názvy částí obce: na Poustkách, na Láně, na Anenské, na Drahách, na Barboře, Majrov, Horní a Dolní kolonie, Padělky. První zmínka o osadě je v listině z roku 1280, kterou zemský maršálek Bohuš z Drahotúš daroval osadu Zbýšov (Zbiscowiz) své dceři Herce a oslavanskému klášteru, do něhož dcera vstoupila. Od té doby má Zbýšov vrchnost, dějiny a osudy společné s nedalekými Oslavany. Když pak v letech 1516 - 1526 klášter vyhořel, jeho statky i se Zbýšovem držel pan Kuna z Kunštátu a po něm Vilém z Kunštátu, který oslavanské zboží a s ním i obec Zbýšov zastavil před rokem 1547 Albrechtu Bošovskému z Polanky. Po změně majitelůjej získal sňatkem v polovině 17.století Arnošt hrabě Mollart. Ten roku 1712 prodal Oslavany – tedy i Zbýšov – starobrněnskému klášteru. Po jeho zrušení roku 1782 připadlo panství náboženskému fondu a ten, jej roku 1790 prodal dalším kupcům. V následujících letech se v držení tohoto panství vystřídalo několik majitelů,teprve v roce 1925 byl ze Zbýšova vytvořen zbytkový statek, který se stal majetkem bratrů Vincence a Bedřicha Holle z Vyškova. V 18.století a na počátku 19.století bylo zemědělství výhradním zaměstnáním a zdrojem obživy téměř veškerého obyvatelstva Zbýšova. Rolníci tehdy tvořili naprostou většinu, z části doplňovanouřemeslníky, potřebnými k provozu zemědělského hospodářství. Byli to zejména kováři, kolaři, bednáři, mlynáři a občas zámečníci a tkalci. Ostatní řemeslníci se soustřeďovali v nedalekých městečcích Rosicích, Oslavanech a Ivančicích. Svým rázem je krajina kolem Zbýšova poměrně příznivá zemědělskému hospodářství. Jen mírnězvlněná krajina je proti severním větrům chráněná pahorky a lesy, lehká místy hlinito – písčitá půda průměrně dobré bonity umožňuje poměrně dobré výnosy. Příznivé je také mírné teplé klima, které umožňovalo pěstování mj. i vinné révy. Z odrůd ušlechtilé révy, pěstované v regionu stojí za zmínku zejména ryzlink, cinifadel, sylvánské modré a červený i zelený muškatel. Kromětěchto rozšířených odrůd se zde pěstovaly také druhy rév, které měly víceméně pouze charakter např. rybalka, klemica, porok dubinka a.j.. Pěstování révy postupně upadá, z důvodu pracné a nákladné péče o vinohrady a také importu levnějších vín z jižních částí Rakousko – Uherska, až nakonec se od druhé poloviny 19.století ve Zbýšově ani v okolí žádné vinice nevyskytují . Hlavními plodinami, které se v 18.století pěstovaly, byly zejména proso a pohanka, jenž byly postupně v 19.století vytlačeny pšenicí,žitem, ječmenem, bramborami a cukrovou řepou. Kukuřice se v hospodářství selských usedlostí začala prosazovat až na přelomu 20.století. Z hospodářských zvířat mívali sedláci i někteří z domkařů krávy a kozy, chov ovcí se zde výrazněnevyskytoval a od poloviny 19.století se rozšířil ve větší míře chov hus. Dále zde bylo běžné chování slepic, králíků a prasat, na nichž byla postavena obživa drobných rolníků i hospodařících havířů. (dle.Fojtík.K.:1961) Domácnosti, jejichž členové byly zaměstnáni v dolech nebo strojírnách a železárnách, postupně omezili hospodaření pouze na malý kousek půdy blízko vesnice. Odklon obyvatel Zbýšova od zemědělského hospodaření nastal (zejména) po roce 1953, kdy bylo zrušeno lístkové zásobování obyvatelstva a byl dokončen kolektivizací v roce 1958. Jednotné zemědělské družstvo bylo zřízeno v souladu s tehdejší politikou na movitém i nemovitém majetku zemědělsky hospodařícího obyvatelstva, kteří se s rozdílnou mírou dobrovolnosti stali členy družstva. Samostatně hospodařící JZD ve Zbýšově zaniká v roce 1973, když bylo sloučeno s nově vzniklým družstvem, v němž se sjednotila zemědělská družstva z okolních vesnic s centrálním sídlem v sousední vesnici Zakřany. Od konce 18.století jsou dějiny Zbýšova, jakožto i celého Rosicko –oslavanska těsně spojeny se založením a rozmachem dolování uhlí. Doly na kamenné uhlí podstatně změnily tvář celého regionu. Do vesnic, které byly ještě v polovině 18.století malými osadami, proudilo nové obyvatelstvo, kraj byl protkán novými silnicemi a pomalu vystupoval ze své izolace. Zemědělská oblast se tak postupněpřetvářela v kamenouhelný revír. S rozvojem oblasti jako průmyslové zóny se stěhuje do Zbýšova nové obyvatelstvo nejen ze všech koutů Moravy, ale také z Čech a později též ze Slovenska. Počátkem 17.století měl Zbýšov 29 domů, po třicetileté válce však zůstalo obydlených pouze 16. V roce 1790 zde bylo 53 domů s 313 obyvateli, ale v roce 1890 zde stálo již128 domů s 1624 obyvateli. Za tzv. I.republiky vzrostl počet obyvatel obce a v roce 1928 měl Zbýšov již 255 čísel a 1980 obyvatel. S růstem obyvatelstva se mění i ráz původem zemědělské obce. Od roku 1900 v obci působí Sokol a Slavoj, včelaři, chovatelé drobného hospodářského zvířectva, hasičský sbor i čtenářský spolek. Se stoupajícím počtem obyvatelstva stoupala i činnost politická, v té době působí v obci několik politických stran socíálnědemokratická, komunistická, národnědemokratická, národněsocialistická, strana lidová, republikáni, živnostensko-obchodnická i agrárníci. Většinu mužské populace Zbýšova tvořili havíři a koksaři, dále 24 rolníků a 53živnostníků. Část občanů již tehdy dojížděla za prací do nedalekého Brna. V roce 1913 je Zbýšov elektricky osvětlen, roku 1922 byla zřízena obecní knihovna a o dva roky později byl postaven„Dělnický dům“. V roce 1932 byl ve Zbýšově konečně zbudován obecní vodovod , čímž se podařilo zamezit dalším epidemiím břišního tyfu, při kterých v letech 1906, 1920 a 1930 došlo i k úmrtím mezi obyvateli dělnických kolonií. Po válečných událostech, vítězství komunistů v roce 1946 a únorovém převratu roku 1948 vzrůstá těžba uhlí a s ní se zvyšuje i počet obyvatel v obci. V roce 1950 žije ve Zbýšově 2215 obyvatel a mnozí další sem dojíždějí za prací. V 60.letech byla vybudována rozsáhlá hornická sídliště, čtvrť Sička, obchodní i zdravotní středisko a Zbýšov získává současnou podobu. V roce 1961 má Zbýšov již 3871 obyvatel a růst počtu obyvatel pokračuje aždo konce 80. let, kdy zde v roce 1980 žije 4484 obyvatel. Tento počet je nejvyšší v historii obce a od té doby postupně klesá až k současnému stavu, který činí ke konci roku 2004 celkem 3878 obyvatel. Pokles obyvatelstva byl zapříčiněn zejména omezením pracovních příležitostí v uhelných dolech v obci i regionu, část horníků i s rodinami se přestěhovala za prací do jiných regionů, kde pokračovala těžba uhlí a do obce se nestěhovali ve větším počtu noví lidé. V neposlední řaděsouvisí pokles obyvatelstva také s celospolečenským poklesem natality obyvatelstva. Přestože obec několikrát usilovala o povýšení na město jižv 30.letech minulého století, status města je Zbýšovu udělen teprve 1.ledna 1965. Současný znak byl naší obci přiznán v roce 1976. Až do roku 1893 stával na místě nynějšího chrámu Páně kostelíček sv. Martina. Hlavní přestavba a oprava interiéru i zevnějšku proběhla v 16. st. Roku 1819 však kostel vyhořel a po další desetiletí byl v zoufalém stavu až do osmdesátých let 19. st., kdy byl z části opraven. Postavení fary ve Zbýšově financovali Mülleři. Roku 1893-1894 byl na místě starého kostela vystavěn kostel nový v novorománském slohu, který zde stojí dodnes. Všechny klenby v kostele jsou imitace. Věž, na které se rozezvučují tři zvony, je vysoká 40 metrů. Hřbitov býval dříve kolem kostela, později byl ale posunut za kostel a obehnán zdí. Na hřbitově památník obětem důlního neštěstí r. 1875. Obec má razítko jen jedno, novější s nápisem: Úřední pečeť Zbejšovské obce; na starším (před r. 1750) byl nápis: D×I×E×D×I×N×A × S×P×A×S×O×W× a znak hrozen a radlice. Obec má pamětní knihu "Památky obce Zbejšova" sepsanou r. 1878 A. Honlem starostou a ředitelem Inneberských dolů. Zbýšov byl přiškolen od Oslavan. V letech 1833-1860 chodily děti ještě do školy do Neslovic, ale se vzrůstajícím počtem školáků z přistěhovaných hornických rodin (r. 1860 140 dětí), Mülleři roku 1860 v obci vystavěli dvoutřídní školu (prvním uč. Josef Šotola), která byla roku 1875 rozšířena na trojtřídní, o 12 let později na čtyřtřídní a v nové budově pak roku 1898 na pětitřídní. Žákovská knihovna založena pp. Müllery měla počátkem tohoto století 196 knih (učitelská 203 svazků). Z důvodů zvýšeného počtu žactva byla postavena nová škola a r. 1911 slavnostně otevřena. Roku 1913 je Zbýšov elektricky osvětlen; roku 1922 byla zřízena obecní knihovna; r. 1924 postaven "Dělnický dům"; roku 1932 v obci vodovod. Za druhé světové války v době zabrání pohraničí se Zbýšov ocitl pouhých osm kilometrů od hranic. Boje mezi pravicí a levicí soc. demokracie o Lidový dům v Praze ve dvacátých letech, vrcholící prosincovou stávkou, našla odezvu nejenom ve Zbýšově, ale i na Zastávce. Nejvýrazněji se však do dělnických bojů 1. republiky zapsala rosicko-oslavanská stávka v roce 1932, která tehdy trvala tři a půl měsíce. Dne 1. ledna 1965 je obec Zbýšov povýšeno na město. Roku 1973 je předán veřejnosti fotbalový stadion. Kino Horník bylo postaveno v roce 1977. Ve Zbýšově je také nově otevřené veřejné koupaliště. Zbýšov je především známý svou hornickou tradicí. Vůbec poprvé v tomto kraji počala s kutáním uhlí r. 1782 oslavanská vrchnost na jamách: Barbora, Horní a Dolní bouda. Od r. 1800 si na oslavanském panství udržovali v těžbě rozhodující pozice Müllerové a rosický obchodník A. Rahn. Vedle drobných těžařů, začali do dolování na Rosicku-Oslavansku pronikat další brněnští a vídenští podnikatelé a cukrovarníci jako Kleinové, J. A. Herring a Schöllerové. R. 1820 Lorenzi objevil uhlí "na Poustkách" u Zbejšova a položil tím základ ke kamenouhelnému těžířstvu "Lásky Boží". Vzrůstající požadavky brněnských textilních továren, vybudování silnice Brno - Náměšť a železnice Brno - Zastávka - Okříšky vytvořily vhodné podmínky pro zvyšování báňské produkce. Kolem r. 1850 se ruší některé doly a zakládají se nové jako Antonín, Jindřich, Simson. Ze Zbýšova se tak stává průmyslová obec. V roce 1853 dosáhly zbýšovské doly hloubky 338 metrů, čímž se staly nejhlubšími doly v celé monarchii. Toto období je současně dobou horečné výstavby obce. Malá rozloha pánve a špatné přírodní podmínky vyvolávaly růst výrobních nákladů. Tak Müllerové prodaly své doly rakouské Innerberské společnosti, která je po neúspěchu s koksováním, prodala Rosické báňské společnosti se sídlem v Zastávce. V roce 1960 byl položen základ k dalšímu rozvoji rosicko-oslavanského revíru: Byl schválen projekt na rekonstrukci povrchu a jámy Jindřich II. Nová jáma se začala hloubit v roce 1964 do hloubky 1252 m a postupně dosáhla až hloubky 1550 m a Jindřich II. se tak stal nejhlubším dolem na černé uhlí ve střední Evropě. A areálu dolu byly i úpravny vytěženého uhlí.
Dnes se na žádném z dolů již netěží. Všechny jámy byly přibližně v roce 1992 zasypány nebo zazátkovány a strojní zařízení a těžní věže demontovány. Úspěšně byly také rekultivovány haldy ze zavřených dolů. Halda z dolů Antonín, Jindřich I a Jindřich II, která je současně největší haldou celého revíru, se stala vyhledávaným turistickým místem, neboť je z ní výhled nejen na celý revír, ale i široké okolí.
Smutný osud naštěstí nepotkal těžní věž dolu Simson, která byla v roce 1987 prohlášena za technickou památku.